Jak vzpomínáš na své sportovní začátky?
Začátky byly někdy v sedmi letech, kdy jsem začal plácat s hokejkou na asfaltovém hřišti s kamarádem, který hrál tehdy za Sportpark Praha. Tak jsem se dostal k hokejbalu, ještě předtím než byl boom v Naganu.
Pamatuješ si na nějaký okamžik, kdy ses rozhodl, že bude sport důležitou součástí tvého života?
Já jsem nikdy nebyl tak moc šikovný, takže jsem spíš chodil sportovat kvůli kamarádům. U mě se to zlomilo až někdy ve 12 13 letech, kdy jsem začal být rychlejší. Ale co se týká sportu, tak jsem ambice neměl. Tehdy jsme neměli žádný Instagram a YouTube, žádná motivace odtud nebyla. Bylo Nagano, takže hokej hodně frčel, ale z finančních důvodů bylo jasné, že nebudu hokejista. Kdo neměl peníze na hokej, tak hrál hokejbal a já ho hrál rád.
Kdy tě napadlo, že by ses mohl živit tím, že budeš fitness trenér? Kdy jsi začal více cvičit?
To bylo v dorostu, když jsme začali cvičit v posilovně, tehdy ještě pod Davidem Kunou. Chodili jsme do tělocvičny na Karlák a mě bavilo se hecovat s klukama. Pak jsem na to navázal sám. Zjistil jsem, kde je nejbližší posilovna, koupil jsem si první permanentku, první protein a kreatin. Začal jsem cvičit a začalo mě to bavit. Pracoval jsem na recepci v posilovně, kam chodili právě i kluci z hokejbalu a tím, že jsem byl napřed, tak už tehdy před dvaceti lety po mně chtěli nějaké plány co cvičit.
Když vezmeme celou tvojí sportovní kariéru, jaký moment byl pro tebe nejsilnější?
Určitě mi do dneška utkvěl první gól, co jsem dal v hokejbalovém zápase. Dal jsem ho s hokejkou koupenou od kamaráda, typicky na asfalt. Vyhráli jsme tehdy 5:2 a já měl 1+1. Na to se nezapomíná. Ale nejsilnější moment byla asi dorostenecká léta, kdy jsme každý rok hráli finále hokejbalové soutěže, každý rok s Třincem. Hrál jsem s ročníky 1985 a ty byly hodně silné. Hrál za nás Lukáš Plzák nebo Martin Kruček a i přes to, že to byl silný tým, vždycky jsme prohráli. Poslední rok, kdy jsem byl kapitánem dorostu, jsme už neměli ty klíčové hráče, ale byli jsme silný kolektiv. Šli jsme z pátého místa až do finále, kde jsme sice zase prohráli 3:2 na zápasy, ale ze všech těch let jsme je vlastně potrápili nejvíc. To mi utkvělo v hlavě nejvíc, že tým je víc než individuální hráči.
Jak velký problém je pro tebe stomie (umělé vyústění dutého orgánu na povrch těla - pozn. red.) v tak kontaktním sportu jako je hokejbal?
Naštěstí jsem zjistil, že skoro žádný. Sám jsem po operacích nevěděl, co budu a nebudu moct dělat, ale stomie vlastně není v běžném životě ani vidět. Protihráči o tom většinou ani neví, nikdo z nich nic nepozná. Jediné, co se občas stane je, že se v souboji protrhne kvůli nějaké ráně pytlík. Stalo se to asi dvakrát, což je pak pro mě trochu nepříjemné. Ale co se výkonu týče, tak mě stomie vlastně neomezuje, ničeho se nebojím.
Takže bylo to pro tebe v podstatě příjemné překvapení, tím že jsi šel tak trochu do neznáma a nevěděl, co budeš moct dělat...
No. tak byla to velká neznámá, protože když jsem si před operací hledal lidi, kteří mají stejný problém, tak bylo hodně málo těch, kteří to brali jako teď já. Takže jsem před operací spíš počítal s tím, že věcí, které budu moct dělat, moc nebude. Byl jsem nastavený tak, že cokoliv půjde, bude pro mě plus. Byl jsem nohama na zemi.
Ale nakonec se obavy spíše vyvrátily a omezení nejsou tak velká, že?
Ano, pro mě je to lepší než ten život s akutní kolitidou, kdy člověk lítá na záchod, je pořád unavený a nemůže se najíst před zápasem. Takže vlastně je to teď lepší než předtím, ale musel jsem na to přijít zkoušením.
My jsme už nakousli tvoji nemoc... kdy ses o ní dozvěděl? Pamatuješ si jak jsi reagoval?
Tak diagnózu ulcerózní kolitidy (chronické zánětlivé onemocnění sliznice tlustého střeva - pozn. red.) mám od roku 2007. Bylo mi 19 let, byl jsem v nejlepší kondici, cvičil jsem, byl jsem jako nesmrtelný a najednou mi oznámili diagnózu a řekli, že se to léčit nedá a musím upravit stravu. Ze začátku jsem měl jenom základní příznaky, byl jsem v podstatě v pořádku. První rok nebo dva s diagnózou se toho moc nezměnilo. Bylo to hodně “light”, v uvozovkách jsem nepoznal, že jsem nemocný.
Z čeho jsi měl největší strach? Co tě nejvíc trápilo?
Když nemoc ukázala svojí sílu, tak to bylo hodně deprimující. Devět měsíců jsem byl v pracovní neschopnosti a nemohl jsem se vůbec dostat ze záchoda. Měl jsem strach, že se to nezlomí. Člověk se snažil vyhlížet světlo na konci tunelu a ono nebylo. V moment, kdy ta nemoc byla nejsilnější, jsem měl 59 kilogramů.
Bylo v těchto momentech něco nebo někdo, kdo ti nejvíce pomáhal?
V té době, kdy mi bylo 25 27 let a lámalo se to, tak to byla především rodina. Hlavně máma, která se o mě starala. Zkoušeli jsme všemožné léčby, jídelníčky… všechno. Vlastně až tady jsem si opravdu uvědomil tu sílu vztahu rodič-dítě. Ať už má člověk vztah s rodiči jakýkoliv, tak ve chvíli, kdy jste nemocní, tak rodič je obvykle naprosto miliónový.
Přišel v průběhu nemoci moment, kdy se tvůj stav výrazně zlepšil?
Byl to moment, kdy začala zabírat léčba a musel jsem držet extrémní dietu. Tam zlepšení bylo, ale nebylo to vyvážené. Já jsem cvičil, otužoval se, jedl jsem všechno v kvalitě, ale potom jsem si nemohl dát vůbec nic… pivo s klukama, pizzu…nic. To byl hodně tlak na psychiku, že nemůžu dělat normální věci, i když jsem byl de facto zdravý.
V průběhu nemoci jsi pravidelně chodil na prohlídky a po jedné z nich ti doktor zavolal, že máš rakovinu. Vzpomínáš si na svojí první reakci? Považuješ to za ten nejtěžší moment?
Já si myslím, že nejtěžší moment byl ještě s nemocí, protože ve chvíli, kdy mi našli nádor, tak už jsem za tu dobu ušel nějakou cestu. Bylo tam dokonce jedno období, kdy jsem to chtěl opravdu vzdát. To bylo pro mě nejhorší. Tedy ve chvíli, kdy mi doktor diagnostikoval zhoubný nádor, tak už jsem byl naštěstí mentálně nastavený tak, že se nádor vyndá a jede se dál. Seberealizace je extrémně důležitá, nějaká knížka, najít sám sebe... to bylo nejdůležitější. Potom to pro mě bylo v uvozovkách jednodušší. Šel jsem do toho po hlavě, což mi taky hodně pomohlo.
Co následovalo po první operaci?
Nejtěžší to bylo říct rodině a ženě. Já jsem to bral v pohodě, ale věděl jsem, že oni budou smutní. Člověk si po té první operaci může googlit, psát si s lidma, co mají stomii, ale dokud si to nezažije sám na vlastním těle, tak stejně neví. Protože na stomii se připravit nedá. Šel jsem na šestihodinovou laparoskopickou operaci a vzbudil jsem se s ní. Ten prvotní šok, když se člověk vzbudí a má průhledný pytlík, je obrovský. Po té operaci je ještě stomie dost velká, ten průměr byl třeba 12-15 centimetrů. Na to se nedá připravit.
A po operaci bylo už vše v pořádku?
Deset dní po operaci jsem měl ileus (neprůchodnost střeva - pozn. red.) a to bylo hrozné. Něco se tam nějakým způsobem zacpalo. To tenké střevo se muselo otočit nebo zauzlovat, takže v podstatě všechno, co jsem snědl, tak došlo jen do nějakého bodu a já jsem zvracel všechen obsah zpátky. Takhle jsem dva až tři dny trpěl. Nakonec jsem musel o půlnoci na akutní operaci. Odebrali mi kus střeva, který nefungoval, a znovu zpátky napojili stomii.
Jak se koukáš na svou nemoc zpětně? Vnímáš ji i v některých ohledech pozitivně? Změnil se tvůj pohled na život?
Extrémně. Díky nemoci jsem tam, kde jsem, hlavně mentálně. Ta seberealizace, vědět za čím si člověk stojí, čím chce být, to je hodně utvořeno tou nemocí. V těch dvaceti má člověk úplně jiné hodnoty a cíle, ale díky nemoci jsem si uvědomil, že zdraví je jen jedno a je extrémně důležité. Člověk si pak opravdu užívá maličkostí. Je to takové povzbuzení. Myslím, že tím by si měl každý projít. Třeba, když člověk čeká na CT. To, že jsem ho absolvoval, je jedna věc. Druhá je, že v té čekárně jsou lidi, kteří čekají na výsledky a ne vždycky to dopadne dobře. Najednou může kdokoliv dostat takhle závažnou nemoc, což je šílené. Když si to člověk uvědomí, tak ten život žije na plný pecky.
Pamatuješ si, jaký vliv mělo tvoje onemocnění na tvůj byznys, kterým je online coaching? Pozoruješ nějaký rozdíl v tom, kolik lidí se k tobě hlásí?
Díky kolitidě jsem nasbíral opravdu spoustu znalostí ohledně výživy. Spoustu věcí jsem si na sobě vyzkoušel, takže díky tomu se na mě obrací spousta lidí s kolitidou, nebo s Crohnovou chorobou (autoimunitní chronické onemocnění trávicího traktu - pozn. red). Řešíme spolu cvičení i jídelníček. A co se stomie týče, tak je to podobné. Hodně lidí se stomií v sobě má, že už nemůže nic dělat, že nemůže nic zvedat a já jim ukazuju, že to jde. Je mi ale hloupé brát peníze od nemocných lidí, nebo stomiků.
Jak důležité podle tebe je zachovat si klidnou hlavu a pozitivní pohled na věc, když člověk dostane podobně závažnou nemoc? Je to ten nejdůležitější faktor?
Já si myslím že jo, protože jakmile se člověk zlomí, tak už je úplně jedno jestli chodí na nějaké meditace, čte nějaké knížky nebo jí 1000% bio jídlo. Myslím si, že je to část cesty, že každý, kdo má tuhle diagnózu, tak si musí chvilku pobrečet, aby si to srovnal. Je na místě, aby se politoval, ale musí se pak zvednout. Říct si, že to tak je, a jít dál. Vím, že nejde být vždy pozitivní. Ale paradoxně je úsměv to nejmenší. Myslím, že hodně pomůže příroda, být sám se svými myšlenkami a tam si to srovnat.
Mimo sport a trénování jsi také ambasadorem spotu “Je to jen detail”, který podporuje lidi s vývodem. Jak jsi se k projektu dostal a co tě k tomu vedlo?
Já jsem se k nabídce na účinkování v tomto projektu dostal přes skupinu stomiků na Facebooku, která je asi ta nejlepší, co znám. Lidi si tam píšou a jsou už hodně nad věcí. A já už s kolitidou natáčel videa na YouTube, snažil jsem se předávat svůj pohled na nemoc a motivovat lidi s kolitidou ke cvičení. Byly i pozitivní názory, ale většina lidí mi nadávala, že hazarduji se zdravím. To mě neodradilo a já se rozhodl pokračovat stejně i se stomií. Natáčel jsem videa a lidem to pomáhalo. A když si mě pak všimli, že jsem relativně mladý a vypadám dobře, tak mě sami oslovili.
Co bys chtěl dělat v budoucnu? Máš nějaké plány? Bereš při tom ohledy i na nemoc?
I přesto, že mám stomii, tak se nám narodila zdravá dcerka a dokonce plánujeme druhého potomka. To dříve nešlo, protože kvůli zánětu by to nebylo ideální. Chtěl bych taky víc natáčet nějaký content na YouTube, Instagram, TikTok přímo zaměřený na stomiky ohledně cvičení. Aby věděli, co dělat po operaci. Jinak se mi občas ozvou z Ilca (organizace podporující lidi se stomií - pozn. red.) s tím, že pořádají akci a potřebují tam nějakého stomika. Takže bych hlavně rád pomáhal lidem se stomií. Jsem dokonce v kontaktu s nemocnicemi, kde když mají nějakého člověka, který z ní má strach, tak mi můžou zavolat a já nemám problém za ním dojet a promluvit si s ním.
Co je největším zdrojem tvojí motivace? Je to pomoc lidem se stejným problémem?
Spíš si myslím, že motivace, i ta sportovní, je ve mně už od mala. Nevím, jak se to dá naučit, ale já už od malička neříkal: 'To nejde, jdeme dál,'. A ta motivace se váže i na tu nemoc. Ale co se stomiků týče, tak mě mrzí když je i doktory slyším, jak ty lidi děsí, i proto, že mají staré informace. Že nemůžou dělat spoustu věcí, jíst spoustu jídel... proto chci dělat tu osvětu. Myslel jsem si, že to není potřeba, ale zjišťuju, že by se o tom mělo mluvit víc.
Vraťme se ještě k hokejbalu. V letošní sezóně jsi trénoval ve starších žácích dvojročník 2010 a 2011. Rozhodně to byl ambiciozní tým, kterému ovšem sezóna skončila už na kvalifikačním turnaji. Je něco co bys zpětně v této sezóně udělal jinak?
Řešili jsme to zpětně s trenérským týmem a shoda byla, že nebylo nic, co by šlo udělat lépe nebo jinak. Jedna branka rozhodla o tom, že jsme skončili sedmí v republice namísto boje o medaile, která byla extrémně blízko. Duel s Hradcem byl zápas, který jsem ještě v této kategorii nikdy neviděl... vidět tým takhle dřít.... a to mi pod rukama prošla zvučná jména jako Horel, Šlechta nebo Krbec.
Tento rok byl pro tebe jako trenéra v našem klubu poslední a dále budeš pokračovat už jen jako hráč. Co ti bude na trénování nejvíce chybět?
Děti, co jiného (úsměv). Dětská radost, upřímnost. A samozřejmě trenéři, kteří jsou někteří také stále ještě děti a každý trénink měl člověk nový zážitek (smích).
