post

Bali: Hokejbal je láska na celý život

Hokejbalový kolotoč bohužel vlivem okolností stále stojí, a tak bychom rádi využili příležitost a trochu blíže vám v následujícím měsící představili několik osobností, bez nichž si dnes klubový život lze představit jen stěží. A prvním z nich není nikdo jiný než populární hráč, trenér a fitness coach v jedné osobě, tedy Ondra Baleka alias Bali…Jak vlastně začínal s hokejbalem, co ho přivedlo k trénování a mnoho dalšího se dozvíte v článku…

 

Jak jsi se dostal k hokejbalu, Bali?

To už je hodně dávno, někdy v roce 1995. Hřiště u baráku (samozřejmě, že povrch byl beton/asfalt) a ke štěstí stačila hokejka k Vánocům – značka Lion. Co na tom, že byla na druhou stranu – tak jsem holt střílel po zemi a výšky jsem dával bekhendem… Chodívali jsme s kamarádem Lukášem hrát každý den s tenisákem a přidávali se okolní kluci až nás jednou oslovil starší kamarád, co bydlel u mě. ,,Pojďte se mnou na trénink na Sport Park“. Již vybaven správnou holí (Tohos) jsme šli na trénink a já měl první koníček – hokejbal.

 

A jak se tvůj vztah k hokejbalu vyvíjel dál?

Hokejbalu vděčím za hodně. Když jsem v roce 1996 přišel o tátu, tak jsem se ke sportu hodně upnul. Když byly turnaje a já jezdil se staršími, tak jsem moc nehrál, což nikoho nebaví. Ale byl jsem s kluky, co byli starší o 3-4 roky a ono když tu hru sledujete, tak dost herních situací se dá vypozorovat. Co si ale vybavuji přesně, byla první branka proti týmu Malvazinky Devils – nepopsatelný pocit! I když byly chvilky, kdy jsem si myslel, že skončím, protože jsem tolik nehrál, tak po 4-5 letech jsem se konečně začal zlepšovat herně i fyzicky. A moje role v týmu se vyvíjela dále. Když se Sport Park spojil s odvěkým rivalem Hc Kotelna, přišel další velký zlom. Cvičení z hokeje, vše v ohromném tempu a hádejte co? Strašně mě to bavilo a pohltilo daleko více, jelikož věci z tréninku se postupně využívaly v zápasech a hokejbal se posouval daleko rychleji.

 

Do té doby se datují i některé týmové úspěchy, viď?

V týmu jsme se u každého cvičení hecovali a všichni makali jeden za druhého. Tohle je krása kolektivního sportu. Byl jsem kapitán dorostu, ale tehdy jsem ještě nebyl leader. Do teď mám v sobě pocity z prohraného finále s Třincem 2:3 na zápasy. Byl to úspěch, ale pocit promarněné šance a hlad jednou dosáhnout až na vrchol ve mně zůstal.

 

A jak probíhal mnohdy zlomový přechod mezi dospělé?

Již od šestnácti let jsem hrál s chlapy nižší soutěže za „béčko“, abych se otrkal, ale přišla i první oficiální sezóna mezi muži. Kert Park hrál 1.ligu a marně se pokoušel pár sezón dostat do extraligy, ale já už v tomto věku spíše tíhnul k posilování a hokejbal šel na druhou kolej. Pár sezón jsem odehrál za „béčko“, ale nakonec jsem skončil úplně. No skončil – jak rád říkám, hokejbal je láska na celý život a po nějaké době mě začaly „svrbět ruce“.

 

…a přišlo volání od Berouna…

z Pražáka se stal vesničan…😊a dostal jsem kontakt na „nějakého“ Nováka. První trénink na Wágnerce – nepravidelný asfalt a já ve štrupnách Kertu. Naštěstí jsem měl střelu golfem a překypoval dravým mládím, tak si mě kluci nechali a na nějakou dobu jsem vytvořil nezapomenutelné obranné duo s „Pižduchem“. Kelti to neměli jednoduché. Domácí hřiště neměli a k zápasům sloužilo (ne)daleké Nové Strašecí. Hokejbal je ale kolektivní sport a když je dobrá parta, tak i přes nepříznivé podmínky se může dojít daleko. Což se potvrdilo i zde…

 

…a časem se z Baliho-hráče začal stávat i Bali-trenér…

Stále častěji jsem nehrál stoprocentně fit až se z toho vyklubala nemoc s přívlastkem „nevyléčitelná“. Stav se zhoršoval, nejednou jsem skončil v nemocnici a myslel jsem si, že už nikdy nebudu sportovat. Byly to krušné chvíle, ale oslovil mě opět Roman Novák s Jirkou Černým a řekli mi, že by se jim hodil trenér. Vysvětlil jsem jim, že můj zdravotní stav není konzistentní ale…hokejbal je prostě láska na celý život. Začal jsem zimní přípravou a jakmile jsme se přesunuli na hřiště a já opět držel hůl, byly to ty stejné pocity, jako když poprvé skórujete. Jako asistent jsem byl k dispozici Romanovi a od další sezóny jsem byl hlavní coach….první domácí utkání s Mostem….v brance premiéra Ondry Koudely, který byl po pár trénincích hozený do vody a výsledek 0:20…

 

…a co jsi klukům řekl?

Nikdy se nevzdávej! Já to prožívám v boji s mojí nemocí a hlavně díky dětem mi to vše jde tak nějak jednodušeji. Od té doby, co pracuji jako trenér, jsem nebyl déle jak dva týdny mimo zdravotně. Proč?

Vidím energii v těch dětech – spontánnost – když se smějí, tak upřímně, když prdí, tak nahlas 😊 Jako asistenti se zapojují kluci, co hrají za dorost a pracují na sobě na seminářích a dělají opravdu hodně dobré výsledky. A já si toho vážím, protože každá minuta na hřišti vám pak dává skutečný SMYSL. Výsledek je až druhotný a primárně chceme, aby každý hrál. Kdybych v 10-11 letech skončil, protože jsem tehdy v zápasech moc nehrál, nikdo by se nemohl divit. A jsem strašně rád, že jsem to tenkrát neudělal a že v Keltech jdeme tímto směrem…