Martino, u týmu Fretek působíš od jeho samotného začátku. Jak ses k týmu dostala a víš, kde se vůbec „objevil“ nápad, že parta holek začne hrát hokejbal?
Tak to vím naprosto přesně. Tenkrát mi zaklepala na rameno v nižborské restauraci Anča Hromasová a zeptala se, zda jsem místní, a jestli bych si nechtěla vyzkoušet hokejbal. Takovéto zdravé fretčí jádro tvořily ještě další tři hráčky - Ivča Sevaldová, Káťa Hrkalová a brankářka Markéta Králová.
Co bylo podle tebe ze začátku pro tým to nejtěžší?
Asi úplně nejtěžší bylo, dát dohromady početný tým děvčat, která budou chtít hrát.
A jak vzpomínáš na první roky „hokejbalování“ ty? Nechybí ti to?
Trochu mi chybí ty večery strávené v nižborské aréně. Tréninky, které tam tenkrát probíhaly, měly své kouzlo.
Cítíš, že by se od té doby ženský hokejbal změnil, vyvinul?
Určitě jde ženský hokejbal stále kupředu. Holky chtějí hrát, a tak se mnohdy zapojují i do mládežnických soutěží k chlapcům.
Fretky v roce 2015 sehrály první zápasy s nejlepšími týmy v republice – zúčastnily jste se Mistrovství ČR žen. Z tohoto formátu se postupem času vyvinula dlouhodobá soutěž, ze které v roce 2018 vznikla současná Liga žen. Jaké bylo první mistrovství?
První MČR probíhalo, myslím, že v Horní Bříze. Tenkrát jsme se spojily s holkami z pražského týmu, který se jmenoval Ďáblové, a proto se i náš tým pojmenoval Ďábelské Fretky. Ukořistily jsme 3. místo a v tom pekelném vedru jsme si to náramně užily.
Proti komu jste vlastně hrály zápasy do té doby? Existovala nějaká regionální soutěž, nebo jste se zúčastňovaly turnajů?
Snažily jsme se přihlašovat na turnaje konané na východě republiky, a kde se hrálo systémem 3+1 . A taky jsme tenkrát sehrály první velké utkání s hokejistkami z týmu Esa Praha.
Jak se vůbec tým Fretek dostal mezi (tehdy) šest nejlepších týmu republiky? Bylo něco, co tým musel splnit, aby se na MČR dostal?
Asi jen to, že jsme měly opravdu chuť hrát, hokejbal nás opravdu bavil (a pořád baví!) a navíc jsme měly i dostatek hráček.
Pokud se nepletu, s hokejbalem si začala právě až u Keltů. Dělala si před tím nějaký jiný sport?
Ano, začala jsem docela pozdě (smích)… až v roce 2009. Jinak jiné sporty, které jsem do té doby dělala byly pouze na rekreační úrovni - volejbal, cyklistika, inline bruslení… a něco mi vydrželo dodnes.
Je něco, co ti dělalo ze začátku problémy nebo, něco co ti trvalo nejdéle se naučit?
Člověk se stále učí a chce se zdokonalovat. Jak se říká: co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.
Jako hráčka jsi odehrála již spoustu zápasů. Napadne tě nějaký, na který nikdy nezapomeneš?
Asi nejvíc mi na paměti utkvěl zápas z MČR v Jičíně, ve kterém jsem proměnila nájezd z takového nesmyslného úhlu, že jsem jen těžko dokázala uvěřit, že to tam opravdu spadlo.
A druhým je zápas ze Svítkova, kdy jsem od pana rozhodčího dostala trest na 2+10 minut za to, že jsem se jako kapitánka zeptala: "Co to pískáte, pane rozhodčí?".
V klubu nepůsobíš pouze jako hráčka, ale i jako trenérka dívek. Co tě k trénování přitáhlo?
Asi to, že i holky k tomuto sportu patří a mají neuvěřitelnou chuť hrát a zlepšovat se.
A chceš trénovat i poté, co někdy v budoucnu ukončíš svoji hráčskou kariéru?
Uvidíme, jaká bude budoucnost… Když to zdraví dovolí, tak se tomu nebráním.
Díky tomu, že máš na hokejbal náhled jak z hráčské, tak z trenérské perspektivy, musím se tě zeptat, jak to vidíš s budoucností dívčího hokejbalu celkově, ale i z klubového hlediska?
Je fajn, že se děvčata mohou zapojovat k chlapcům, ale když se účastníme samostatně některých turnajů minipřípravek nebo přípravek, tak tam je přístup ostatních trošku jiný.
Klasická otázka na závěr. Jak se těšíš na nadcházející sezónu a jaké jsou cíle?
Těším se moc. Náš tým prošel obrovským omlazením a to nás žene kupředu! Každopádně si Ligu žen chceme užít na 100 % se vším všudy!
