Sport s názvem hokejbal jsem začal hrát docela pozdě. Kamarád a legenda Jarda Smejš Smejkal mě ukecal a naverboval do týmu Vikings který hrál NHL (Nižborskou hokjebalovou ligu - pozn. red.). Psal se rok 2000 2001. Jinak jsem zažil pravěké začátky tohoto sportu jako každé dítě ze sídliště. Za barákem plácek a hromada děti s hokejkou a tenisákem. To mně vydrželo docela dlouho a poznal jsem u toho spoustu lidí, kteří se pak pohybovali v NHL i v Keltech, například Dvořiho, Pižducha nebo bývalé hráče Diabla.
A co ti sedí víc? Oldschoolová Nižborská nebo současné ligové soutěže?
V NHL jsem vystřídal několik týmů, rovnou čtyři. Některé hrály dno tabulky, jiné byly na bedně. Nejkrásnější ale bylo to, že všichni hráli pro radost a těšili se na závěrečnou párty. Hřiště v Nižboru je srdcová záležitost, zažil jsem tam třeba zápasy, kdy vše rozhodlo počasí... A jakou soutěž teda, že mám radši? Nejde o soutěž, pokud si sedne tým, tak je jedno jestli hraješ NHL, Kladenskou, nebo 2. ligu. Ale, pokud mám být přesný, přiznám, že nejradši jsem hrál v Nižboru a pak Kladenskou.
Mluvili jsme o tvých prvních hokejbalových zážitcích, a tak nesmíme vynechat ani ten nejsilnější. Který to je?
Když jsem si zahrál za Žlubinec Nižbor (smích). Jinak doufám, že ten moment teprve přijde... chtěl bych si totiž zahrát v jednom týmu se svým synem Ondrou.
Jak už jsi nakousl, jeden z tvých synů hokejbal hraje, druhý ho zkoušel chvíli také. Jaké postavení má ve vašem rodinném harmonogramu?
Hokejbal je u nás sport číslo jedna. Bude to asi tím že hokejbal opravdu miluju a snažím se, aby tuto lásku v sobě měly i moje děti. Ondra se zatím drží a baví ho to, u Františka pokus číslo jedna nevyšel, ale nikdy neříkej nikdy. Třeba se k hokejbalu vrátí.
Kromě hraní, navíc pomáháš i s trénováním mladých Keltů. Co tě k tomu přimělo a co tě na trénování nejvíce baví?
Ke trénování mě přinutil Ondřej Bali Baleka. Jako každý rodič jsem postával u hřiště a sledoval svého syna na tréninku přípravky. No, a jednoho dne mně volal Bali, že na trénink nemůže přijet žádný trenér a pokud tam budu, tak mám ten trénink udělat celý sám. Tak se stalo. Byl jsem hozen do vody a plav. No, a já se v tom nějak pořád plácám, topím a snažím se plavat. Na trénování mě baví sledovat, jak se děti vyvíjí po herní a mentální stránce. Že děti, které se v minipřípravce maximálně "dloubaly v nose", umí dát v zápase mladších žáků krásný gól a rozhodnout zápas.
Je vidět, že hokejbalu věnuješ opravdu velkou část svého volného času. Máš i jiné koníčky?
Koníčků mám hodně. Rád jezdím na vodu, na vandry, vlastním off-road veterána, hraju airsoft, lezu po horách, snowboarduju a věnuju se i potápění.
Na závěr si zase zavzpomínejme. Minulý rok jste s B-týmem dokráčeli až pro první místo v Oblastní lize. Co se ti jako první vybaví při vzpomínce na tuto sezónu?
Rozhodně Petr Říha. Měl to první místo od nás slíbené a dva roky po sobě nám to nevyšlo.
